Tchaj-ťi (taiji, 太极, v.t. 1) je starobylé čínské bojové umění ze skupiny vnitřních stylů a současně jeden ze způsobů meditace – meditace v pohybu. Má řadu příznivých zdravotních účinků. Tchaj-ťi mohou cvičit lidé všech věkových kategorií a schopností, bez speciálního vybavení, kdykoli a kdekoli, sami nebo ve skupině. Má potenciál podpořit jak zdraví, tak i sebeobranné dovednosti, a učí hluboce relaxovat. Doložená historie tchaj-ťi představuje několik století. Tchaj-ťi jakožto vnitřní styl klade důraz na pomalé, s hlubokým dýcháním spojené koordinované pohyby.
Jako vnitřní bojové umění tchaj-ťi využívá sílu protivníka k neutralizaci jeho útoku. Základním posláním bojového umění je přestát útok a zůstat zdráv. Z důrazu na ochranu vlastního zdraví vychází široké spektrum příznivých zdravotních účinků tchaj-ťi. Tchaj-ťi jako zdravotní cvičení harmonizuje, uvádí do souladu tělo a mysl, pomáhá udržovat zdraví i pružnost svalů a šlach. Rozsah pohybů lze individuálně upravit i pro cvičence s omezenou pohyblivostí, aby se co nejméně zatěžovaly klouby a podpořil krevní oběh. Zdravotní přínosy tchaj-ťi byly prokázány četnými studiemi.
Tchaj-ťi v sobě nese tradiční techniky šaolinského kung-fu, ale také blahodárné pohyby čchi-kungu a filosofické zázemí taoismu. Na rozdíl od kultivace síly a rychlosti, což je doména vnějších stylů, dává tchaj-ťi přednost syntéze měkkosti a tvrdosti, pomalého a rychlého, Jinu a Jangu.
Pohyby tchaj-ťi se dějí s měkkou kulatostí a plynulou změnou mezi „otevřením“ a „uzavřením“ těla. Soustředění mysli na přítomný okamžik podle východní tradice stimuluje oběh vnitří energie čchi; pak se dostavuje zklidnění, uvolnění, pružnost, koordinace a uvědomění v bdělé pozornosti. Filosofie tchaj-ťi vychází z taoismu:
…
Takto měkké vítězí nad tvrdým a slabé nad silným.
Že je tomu tak, vědí všichni pod nebem,
ale nikdo podle toho nejedná.
…
(Tao-Te-Ťing, z kap. 78)
Tchaj-ťi lze také chápat jako manifestaci myšlenek taoismu pohybem těla. Směřujeme ke stavu nečinění, nepůsobení, nezasahování, což však vůbec není pasivní, statický stav! Právě naopak, je to schopnost vědomě a bez odporu připojit se k síle, která na nás působí – stejně tak, jako se nejvyšší list stromu dokáže pohnout s nejslabším vánkem. Stav nečinění, nezasahování znamená, že nejednáme iniciativně jako původce událostí, ale naopak se přizpůsobujeme okolnostem tím, že sledujeme tahy soupeře. Je to stav nezápolení. Přicházíme k poznání, že největším protivníkem často bývá člověk sobě sám.
1) Vlivem širokého, celosvětového rozšíření tchaj-ťi se lze setkat s řadou dalších přepisů, zejména tai chi, v našich končinách též taiči, taj-či, a podobně – variant je skutečně mnoho. Z toho důvodu na jazykové správnosti přepisu tohoto termínu nelpíme.
